Proč nám to, co máme, nestačí?

Nedávno jsem v rámci byznysových konstelací pracoval s klientem, jehož problém byl jednoduchý. Chtěl víc. Asi to zná každý – s jídlem roste chuť a my pořád žijeme s přesvědčením, že to, co (v byznysu) neroste, brzy zanikne. Chtěli bychom nekonečný růst. Takže vlastně pod povrchem touhy po „víc“ je obyčejný strach z konce.

V konstelaci jsme se ubírali hodně experimentální cestou. Jmenuje se to konstelace teze. Taková konstelace může jít hodně hluboko a ukázat, co se skutečně skrývá pod zdánlivým problémem, se kterým klient přijde. Funguje to takto: Pokud klient vyřkne nějakou tezi nebo markantní krátkou větu, která ho (popřípadě problém, se kterým přišel) zcela charakterizuje, nebo klienta výstižně popisuje, je možné, tuto větu rozdělit do jednotlivých slov a za ně najít zástupce (tj. každé slovo je zastoupeno jedním člověkem). Zástupci se pak postaví do konstelace a dál se pracuje, jako kdyby šlo o normální rodinnou nebo firemní konstelaci. V našem případě zněla tato věta „To, co mám, mně nestačí.“

Postavili jsme tedy naprosto napínavou konstelaci s těmito zástupci:
1. „To“ (tj., to, o co jde, to, co klient chce mít, po čem touží, co je to důležité…)
2. „Mít“ (v klientově větě ve tvaru „mám“)
3. „Já“ (tj. „mně“, subjekt teze)
4. „Ne“
5. „Stačí“
Jak vidíte, je nutné tezi nebo větu tak nějak převést na základní prvky – asi jako když se bavíte s cizincem.

Po vybrání zástupců klient nejprve postavil zástupce do řady vedle sebe a pak si sedl, načež si zástupci sami našli místo n anaší „herní ploše – tedy ve světě. (Viz první obrázek).

Poslechněte si, co jednotliví zástupci říkali:
To: „Tak já vůbec nevím, co vlastně jsem a kam patřím. Bloumám tady tak trochu … jako bych se hledal. Ano, hledám, co by „to“ vlastně mohlo být.“
Mít: „Připadám si úplně zbytečná a těžká. Jako by mě to táhlo k zemi, ale ne tak, že bych upadla, spíš jako kdybych pomalu vrůstala do země.“
Já: „Mně bylo nejlépe, jak jsme stáli všichni v řadě, krátce poté, co nás klient vybral. Teď se to rozprsklo a každý je jinde – to se mi nelíbí, protože už nemám všechny pod kontrolou.“
Ne: „Já jsem to, co hýbe světem.“
Stačí: „Mně je výborně.“ (Sedí na zemi jako malý Buddha v lotosovém sedu.)

K tomu pár poznámek. To, co klientovi nestačí, je to, o čem vůbec ještě nemůže říci, že ví, co to vlastně je. Každopádně to není to, o čem si myslí, že mu to nestačí (zisk, výdělek, obrat, majetek). Když „To“ chodí kolem, tak si toho „Já“ vůbec nevšímá. Dalo by se tedy říci, že to, o čem si klient myslí, že toho má málo, je pouze nějaká náhražka toho, o co skutečně jde.
„Mít“ je strašně unavené. Vrůstá do země (do Země?) a potřebovalo by to radikální obnovu. Co to vlastně pro nás znamená „mít“? Vlastnit? Mít propůjčeno? Mít k dispozici?
„Já“ chce všechny kontrolovat.
„Stačí“ je jako jediný zástupce opravdu u sebe. Celou dobu zůstane v lotosovém sedu.
A „Ne“ je motor všeho. Jakkoliv se často našeho stínu, negace, záporu obáváme a snažíme se mu vyhnout (tj. být „pozitivní“), je to právě „Ne“, co nás žene dopředu. Co nám velí Ne-zůstat, Ne-spokojit se s dosaženým, Ne-usnout na vavřínech ale ani Ne-ulpívat.

V dalším (krátkém) průběhu konstelace přijde „Já“ ke „Stačí“, ale dívá se na něj svrchu a tak trochu skrz prsty. Za nic na světě se nechce zmenšit – a můj návrh, aby si sedlo před „Stačí“, dlouho odmítá. Je neklidné, neboť by se muselo vzdát toho nafouknutého ega, kterému nestačí nic a které čerpá z „Mít“. Jenže „Mít“ už nestojí za ním. Odstoupí na kraj a otočí se zády ke všem. Dívá se do krajiny a říká, že chce jinam. Po chvíli si „Já“ sedne ke „Stačí“ a zklidní se. To přiměje „To“, aby si také sedlo na zem. Všichni tři utvoří navýsost spokojenou, tak trochu „dětskou“ skupinku, přičemž na mojí otázku, jak se jim tam na zemi daří spontánně odpoví „báječně“.  

Nakonec se ještě „Stačí“ otočí na „To“ a pronese, že ví, co by „To“ mohlo být.
„Mít“ se z okraje plochy otočí a řekne: „Teď mě to taky zajímá. A mám pocit, že jsem úplně jiné „Mít“, než jsem bylo na začátku.“
A tady končíme. Konečná pozice je zachycena na druhém obrázku.

A proč nám tedy to, co máme, nestačí? To je jednoduché. Protože „To“, co máme, není „To“, co hledáme. Je to jen nějaká náhražka. A také, protože to „máme“ způsobem, který je zastaralý. A možná dokonce, že ten třetí důvod naší honby za „víc“ vězí v tom, že to velké a dospělé „Ne“ neuznáváme a stále s tím bojujeme.   

—————–

Zpátky na stránku se články
Zpátky na úvodní stránku
Přehled dalších konstelačních seminářů