Podle systemické teorie (původem v kybernetice, biologii a jiných vědních oborech) je každý „živoucí“ systém do jisté míry autonomní. Brání se zásahům a změnám zvenčí a jeho části nelze pozorovat a posuzovat odděleně, aniž bychom ztráceli důležitou část informací. To ovšem znamená, že možnost externího poradenství je omezená. Je nutné, aby klient nalezl řešení „zevnitř“, jako člen systému a s přihlédnutím k celku. Dále to znamená, že celý systém rozhoduje, zdali nabízené řešení je vůbec přijatelné a smysluplné.
To má pro řízení podniku dalekonosné následky. Kompetence celého systému převyšuje totiž vždy kompetenci jeho částí (například vedení), paralelně k tomu přesahuje kompetence klienta vždy kompetenci externího poradce. Tento je, zrovna tak jako vedení podniku, pouze facilitátor, tj. „umožňovatel“. Systemický přístup tedy sesazuje jak poradce, tak i například ředitele z trůnu toho, kdo „to ví lépe“.
Jeden z hlavních cílů úspěšné práce s klientem je, umožnit mu vhled do souvislostí v jeho vlastním systému. V našem případě by tedy měl pochopit to, co se děje ve firmě nebo v rámci jeho podnikání. Protože ale do systému patří nejen osoby (např. zaměstnanci), ale i struktury podniku (např. oddělení), a další části (klienti, dodavatelé atd.), bude tento systém velice komplexní a náročný na to, ho jakýmkoliv způsobem prozkoumat. Je proto nutné, společně s klientem vytvořit zjednodušený model systému.
Ale Jak na to?
Existuje několik metod znázorňování těchto vztahů a souvislostí.
Flippchart: Zde kreslíme diagram systému podle údajů klienta. Nevýhody: obrázek/diagram je statický, neexistuje zde žádná komunikace mezi částmi, to, co se napíše je sice přehledné, ale „nepohybuje se to“.
Simulace na počítači: Existují programy, které simulují komplexní systémy podle jistých vzorců a v souladu s teorií her. Ačkoliv zde probíhá jakási zpětná vazba mezi částmi systému, je velice těžké simulovat pocity a lidské interakcí a prakticky není možné zapojit do simulace nepředvídatelnost lidských reakcí.
Systemické konstelace: Zde se postaví prostorový model systému z lidí (tzv. zástupců nebo figurantů). Tito lidé vůbec nemusí o struktuře a problematice podniku nic vědět, pouze napodobují „živoucnost“ systému – ten se totiž také skládá z lidí. Jednoduše se vymodeluje „obraz“ podniku ze zástupců. To se děje přibližně tak, jak ve starověku vojevůdci modelovali průběh bitvy skrze makety lodí nebo zástupce za jednotlivé oddíly. Ukazuje se, že pro systémy, které se skládají z lidí, je takový postup překvapivě přesný. Prostorové pozice, do kterých jsou zástupci postaveny, je zjevně ovlivňují natolik, že podávají poměrně přesný obraz daných vztahů a pocitů. A nejen to – na chvíli mají i podobné pocity jako ti, které představují.
Tento efekt se ještě zesiluje, pokud ten, co model staví, to nedělá podle předem promyšleného plánu, nýbrž spontánně a podle svého subjektivního pocitu. Tím, že postaví svůj osobní, pocitový obraz podnikových souvislostí, zvyšuje přesnost analýzy a posiluje účinnost řešení. Zdá se to sice paradoxní, ale prostě to tak funguje.
Jak se podnikové nebo firemní konstelace dělají?
Klient vysvětlí stručně svůj problém. Stručně proto, aby příliš neovlivňoval pozdější chování zástupců – u nich je totiž lepší, když toho o podniku moc nevědí. Potom se s lektorem dohodne na omezeném počtu zástupců pro ty členy podniku, kteří jsou k řešení nutné. Později, v průběhu konstelace, lze ještě k modelu systému přidávat další členy, jejichž přítomnost se ukáže jako nutná nebo prospěšná.
Je také důležité se zmínit o možnosti skryté zakázky v případě, když klient nechce z jakýchkoliv důvodů problém otevřeně popsat. Zde se zástupci pojmenovávají například pořadovými čísly nebo krycí jména. V tomto postupuřípadě existují dvě možnosti – buď ví konstelář a klient, o koho se jedná (a zástupci ne), nebo to neví ani ten, kdo konstelaci vede.
Klient postaví zástupce soustředěně do pozic podle svého vnitřního současného obrazu. Zástupci, úplně nezávisle na jejich vlastních pocitech, se velice rychle dostanou do rolí. Nemusí dělat nic jiného, než stát, pozorovat své pocity a případně odpovídat na dotazy lektora. Důležité je, aby to, co se nyní odvíjí, klient dobře viděl a tím se stal součástí procesu, a to i tehdy, když v modelu přímo nestojí.
Nyní začíná analýza systému: Kdo má s kým jaké vztahy, jaká pnutí či pohyby existují uvnitř systému, kdo není viděn, komu je špatně, kdo se cítí nedoceněn, kdo přejímá pocity někoho jiného (často se jedná například o dřívější zaměstnance, kteří byli propuštěni či jinak vyloučeni). A podnikové nebo firemní konstelace také mohou výborně objasnit, v jaké fázi cyklu se firma nachází.
V dalším průběhu konstelace mohou podle druhu a smyslu zakázky následovat změny, pátrání po skrytých rezervách, po překážkách či po řešeních, které jsou v souladu s celým systémem. Na konci celého procesu si klient může stoupnout do konstelace, aby zažil takříkajíc na vlastní kůži to, kam se systém během konstelace posunul.
Další informace o konstelacích najdete zde: www.konstelace.info/konstelace.htm
