"Lidstvo ukládá svoji moudrost do knih, a proto samo zůstává blbé." (Vladimír Jiránek)

• • • • • • Malá Janova knihovnička pro ultimativní změnu vědomí.

Netvrdím, že po přečtení níže uvedených knih se dostanete na vyšší úroveň vědomí či budete osvíceni. Ale za pokus to stojí, nebo snad ne?

Každopádně si touto stránkou splňuji sen po vlastní knihovně, ve které bude přibývat recenzí a doporučení knih, které změnily můj život - nebo přinejmenším můj pohled na svět.

Možná, že můj seznam někoho potěší a jiného zas přivede o kousíček blíže tomu, co nazýváme moudrostí. Seznam zveřejňuji ve zcela libovolném pořadí - přesněji řečeno se propracovávám od knihy, kterou jsem právě odložil, ke knihám, které jsem četl již dávno. A ještě maličkost - jsou tu jen české (či slovenské) knihy, neboť toto jsou mé české stránky. Německé najdete zde.

Ať se vám hezky čte!

(A props - mé vlastní knihy najdete zde.)

• • • • • • Opravdu důležité knihy*:
(*aneb: knihy, které jsem přečetl od začátku až do konce)

Thorwald Dethlefsen: Oidipus a hádanka života. Knižní klub, 2006.
Malá, ale nesmírně důležitá knížka nejen pro "konsteláře", kterým se bude líbit kvůli zjevné paralele mezi řeckou tragédií a konstelačním rituálem. Na základě hluboké analýzy "Krále Oidipa" a "Oidipa na Kolonu" zde Dethlefsen podává vhled do mystického a mytologického přístupu k životu a světu, který se vivinul v sedmém a šestém století před Kristem v antickém Řecku.
V úvodu se autor ptá, proč minulé kultury zjevně nepotřebovaly psychoterapii. Možná, píše, že měly něco, co jim pomáhalo to, s čím my dneska jdeme za terapeutem, nejen řešit, ale i tomu předcházet.
Citát: "Ve světle těchto skutečností bychom se proto neměli spokojit s vysvětlením, že psychoterapie je výsledkem pokroku a prohloubení našich znalostí. Můj názor je, že lidé dřívějších epoch žádnou psychoterapii nepotřebovali, protože měli jiné metody, které uspokojovaly potřeby lidské duše mnohem geniálnějším způsobem…. Máme tedy co do činění s regresivním vývojem. Nejsme v této oblasti lepší než naši předkové, ale podstatně horší…. Psychoterapie je tedy vlastně pouze nezbytnou reakcí na ztrátu, kterou naše kultura utrpěla. Téměř se ostýchám vyslovit, v čem tuto ztrátu spatřuji; naše moderní vědomí je totiž na tento druh ‚ztrát' spíše hrdé a odvozuje od nich svůj pocit nadřazenosti. Jedná se totiž o mýtus a kult, tyto dvě významné hnací síly minulosti."
Dnes je mýtus synonym pro cosi nevěrohodného, lživého, vymyšleného. V staré řečtině ovšem "mytos" znamenal "slovo" (podobně jako "logos"), pouze s tím rozdílem, že "mytologein" znamená "líčit pravdivé skutečnosti", zatímco pod pojmem "logos" rozumíme slovo či myšlenku, která je konstruovaná. Mýtus je spojen s posvátným, rituálním, pravdivým ve smyslu přímého vhledu/prožitku, nikoliv výkladu. Mýtus je to, skrze co k nám hovoří bozi (tj. to, co je větší než lidské) a kult je naše odpověď na toto. Proto nemůže materialismus porozumět mytologickému vnímání, neboť vše redukuje na nejnižší úroveň - materiální, praktickou, racionální. Nerozumí symbolické řeči mýtů.
V dalších kapitolách nás Dethlefsen seznamuje s významem antické tragedie, vysvětluje pojem tragické viny coby "prvotního hříchu", který ovšem není "zlý", nýbrž který se odvozuje od našeho rozlišování všeho na protiklady a tím našeho "vyhnání z ráje" celistvosti. Adam coby první "rozumný" člověk kousnutím do jablka poznání ztratil schopnost být v jednotě s bohem a začal rozlišovat na dobré a špatné, na tmu a světlo, na "já" a "oni". Tím se vydal na pouť utrpení, na jejíž konci může stát jedině návrat do jednoty, tedy smrt, vykoupení či osvícení.
Ještě jeden citát: Tragédie nás před upadnutím do viny nevaruje, naopak nám ukazuje jeho nevyhnutelnost. Neříká nám: 'Nestaň se hrdinou!', nýbrž nám ukazuje cestu a důsledky lidského bytí. Proto je tragédie krajní formou přitakání životu. Přitakává životu, přestože končí smrtí; přitakává vině, přestože musí být vykoupena utrpením; a přitakává lidské existenci, protože ví o existenci bohů."

Richard Rohr: Hledání svatého grálu. Cesta Brno, 2005.
Rohr je františkánský kněz a exercitátor (tedy vedocí exercicií) a tak je jeho podání Parcevala a jeho hledání svatého grálu poněkud křesťansky zabarveno. Což ale není vůbec na škodu - koneckonců je katolická církev jedna z posledních institucí, kterým zůstal (více-méně) zachován smysl pro mýtus, symbol a archetypální záležitosti. To je také síla Rohrova výkladu mýtu. Proniká do mytologické hloubky jako potápěč a vynořuje se s opravdovými poklady.
Citát: Matka Percevalovi říkala, aby nekladl žádné otázký; Dobrý otec říká: „Polož správnou otázku." Správná otázka zní: „Komu grál slouží?"
Jinými slovy: K čemu je cesta? Jaký je cíl toho všeho? Je to otázka, jíž se ptáme na programu Twelve Step: K čemu to je? K čemu je uzdravení? Musíme se takto ptát na všechny aspekty americké civilizace. K čemu je všechna ta efektivita a produktivita? Jakého cíle máme dosáhnout? A co potom? To je ta otázka grálu. Nutí nás k nejzazším otázkám. Co potom? Tak co?
Další citát: Důvodem, proč je mýtus o svatém grálu pokládán za archetypální mýtus západní civilizace, je, že většinu času stráví Perceval ve stavu odcizení. Většinu času putuje sem a tam chycen do pasti svého malého bytostného já, neschopen věřit jakémukoliv druhu vztahu nebo spojení s Živým Středem. Se Středem se nemůžeme
indentifikovat - to by znamenalo přílišné sebevědomí. To, co nám spiritualita dává, je živé spojení se středem. Jsme částí, nikoliv celkem.
A ještě jeden citát: Dnes si lidé pletou mužství s patriarchátem. Ale nejde o tutéž věc. Patriarchát je falešný král, který nepoložil otázku grálu. Ta zní: "K čemu je tvé kralování?" Patriarchát je svět mužů, kteří poiuze chtějí být znovu a znovu zvoleni a budou za tím účelem říkat jakékoliv lži. My jsme natolik hloupí, že jim uvěříme, a stanou se z nás také temní králové. Temní králové, protože nemilijeme pravdu. Neprošli jsme Percevalovou cestou. Jsme spokojeni s nemocným králem sedícím na svém trůnu, protože my sami jsme ze všeho nemocní ve svých soukromých malých životech.

Luigi Zoja: Soumrak otců. Prostor, 2005.
Absolutní must-read pro každého muže (a každou druhou ženu:). Zoja je bohem políbený psycholog, psychonanalytik, jungián a autor, který ve své knize shrnuje celý vývoj otcovství od paleolitu po dnešek. Netřeba dodávat, že pro otce to dnes vypadá docela bledě. Proč tomu tak je (a tím, i když Zoja o tom přímo nepíše, i jak z mizerie ven) se čtenář dozví v poutavě a jasně napsané knize. Ale nejen to - čtenář-muž pochopí i kořeny naší současné krize nejen otcovství, ale i mužství. Kniha je sice rozebrána, ale prý ji nakladatelství ještě rozesílá.
Chuťovka (takový můj výcuc z jedné z kapitol): Současný stav: Otcové věnují svým synům (potažmo dětem) stále víc peněz a stále méně času. Otec platí synovi stále víc, v jeho životě platí ale stále méně. Sedlácký otec byl sice tyran, ale stále to byl pro svého syna otec. Dnešní otec, který pracuje mimo rodinu, je už jen kretén, který po večerech sedí před televizí. Fenomén mizení otců začal na opačných pólech společnosti - na spodním konci skrze otupující práci a chudobu, na horním skrze možnost rozvodu a zánik symboliky otcovství. A nyní se tento fenomén rozšiřuje stále více ke středu společnosti.
Soumrak mytologie otce má také za následek, že stále víc mužů přestává sexuálně a vztahově zajímat žena, když otěhotní. Dříve ho v tomto okamžiku posilovaly mýty a rituály, které se vázaly na společností (=kmenem) honorované otcovství. To dneska už nefunguje, neboť tyto mýty a rituály jsme "odracionalizovali". A tak se mnozí dnešní muži vrací do stavu předkulturních samců - například ve slumech tvoří hordy, jimž jde jen o sexuální dobrodružství, ale nikoliv už o Odysseovský "návrat" k ženě a dítěti.

Jack Allanach: Osho, Indie a já. Maitrea, 2015.
Nádherná a hluboká kniha Krišny Prem, jednoho z prvních "západních" Oshových žáků a dlouholetého vedoucího PR-departementu v Pooně. Mě osobně dala kniha neskutečně intenzivní, retrospektivní pohled mého vlastního, sedm let trvajícího "sannyasinovství", tedy doby, kdy jsem nosil jméno "Swami Chetan Kushala" a Oshovu malu na krku (i když tu ne vždycky). Být s mistrem je jako skočit do vulkánu, jako stát se nad krajinou plujícím oblakem - je to love-affair, ve které jde skutečně o vše. Krishna Prem přibližuje především těm, kteří Osha nikdy nezažili, onu nepopsatelně vibrující a úžasnou atmosféru ashramu, ale i to, co dnes by již nebylo možné - téměř závislostní lásku ke guruovi, která někdy, jak se mi dnes zdá, je na překážku vlastní spirituální cestě. A ještě jeden nesmírně zajímavý aspekt knihy. Autor líčí vlastní cestu od "naučené" homosexuality, kterou považuje za "vymyšlenou" k hluboké lásce k několika ženám. Tedy téma, které dnes, kdy se homosexualita všeobecně považuje za vrozenou a jakékoliv tendence, ji zpochybňovat jdou proti společenskému konsensu, zcela určitě nepostrádá jisté kontroverznosti.
Citát (trochu delší): Oddělení
Za prvé, pokud byť trochu věříte křesťanským lžím o oddělení, rychle se toho přesvědčení zbavte. Podle mě jde o jeden z největších zločinů, které instituce křesťanství spáchala na ustrašeném lidstvu. Je to nejodpornější druh politiky převlečený za náboženství.
Právě teď je v Modrých horách poblíž Sydney, kde žijeme, podzim. Listy rudnou a žloutnou a snášejí se na zem jako sníh. K vysvětlení jednoty celé existence lze použít jakoukoliv metaforu. Když mluvíme o stromu, myslíme tím všechno - kmen, větve, stovky a tisíce jednotlivých listů, které tvoří korunu. Všichni jsme listem na stromu života, vlnou v oceánu života. Každý člověk je individuum, jedinečný list, ale zároveň jsme neoddělitelně propojeni, jsme nepostradatelnou součástí stromu.
Nedokážu si představit nic dětinštějšího než představu stvořitele, vybájeného otce ve vybájeném nebi. To, že na tohle skáčou miliardy lidí, vytváří děsivý obrázek o průměrné úrovni inteligence a uvědomění obyvatel této planety.
Ať už se toho nesmyslu s oddělením zbavíte jakkoliv, doporučuju, abyste to udělali neprodleně. Nedávno mi zavolal z New Yorku Vadan a mezi jiným povídá: „Nikdy jsem ti to neřekl, ale vždycky jsem měl dojem, že ty a já jsme jedna osoba."
Vím, co tím myslel. V Puné člověk vždycky věděl, co si ten druhý myslí nebo co se mu na něčem líbí. Hurónsky jsme se smáli stejným hloupostem a beze slov mezi námi proudila láska jako přítok spojující dvě silné řeky. Nebyly tu prostě rozdíly.
„A kdykoliv Osho mluvil o tom, že jsme všichni jedním, rozuměl jsem mu," dodal. „Protože ty a já jsme jedna osoba." Je mnoho cest k pravdě.
Když odmítnete nesmyslné přesvědčení, že jsme odděleni od existence, vytvoříte si základ pro odevzdání se. A jak Osho prohlásil mnohokrát a jak jsem se snažil objasnit v téhle knize i já, odevzdání se je pro hledače zlatým klíčem.

Jeremy Naydler: Chrám kosmu. Volvox Globátor, 1999.
Už to, co o Naydlerovi píše Wikipedie je docela zajímavé: Naydler je zahradník (nebo lépe řečeno zahrádkář) a filosof učící na Oxfordu. O to poutavější je jeho kniha o egyptské mytologii, přesněji řečeno o přiblížení způsobu, jakým staří Egypťané chápali svět - ten "náš" i ten bohů. Pro ně byl totiž svět bohů primární a svět každodennosti, který my dnes nazýváme realiotou, z tohoto archetypálního světa vyvěral. Naydler tak jako jeden z mála egyptologů pochopil diametrální rozdíl ve vnímání reality Egypťany a námi, dnešními lidmi. Pokud já píši (a horlím) o mytologickém chápání světa, starověcí Egypťané právě toto měli jako naprostou samozřejmost. Možná i proto vydržela jejich civilizace tak dlouho a oni dokázali to, nad čím dneska nechápavě kroutíme hlavou. JInak řečeno: Pokud nevyrůstáte ze světa bohů, asi se vám těžko povede měděnými či bronzovými dlátky a kamenými koulemi vytesat do granitu či čediče precizní a dokonale symstrické sochy o výšce desítek metrů.
Citát: Za starých časů lidé cítili, že v krajině, ve které žili, je v přítomném okamžiku obsažen celý celek. Každá země byla chápána makrokosmicky. V tomto makrokosmickém vnímání krajiny lidé viděli univerzální, duchovní síly, které byly imanentní v poušti i záplavách, samozřejmě ve Slunci, v nebeské klenbě i hvězdách, prostě v celém světě jevů. Fyzický svět měl "vertikální rozměr", sahal až k duchovním skutečnostem, které v sobě zahrnoval, a které pro současné vědomí už nejsou žijící skutečnost. Ale pro starověkého Egypťana proudil tento metafyzický svět do světa fyzického a naplňoval ho smyslem.
Je důležité, abychom si uvědomili, že pro prosté lidi znamenal "odchod ke KA" (t.j. smrt, odchod k něčemu, co se dá nazvat "velkou duší") zážitek pohlcení společenstvím předků. Přímým kontaktem s KA nebylo individuální sebe-vědomí posíleno, spíše jím bylo rozpuštěno. To ovšem neplatilo pro krále a jemu blízkou duchovní elitu. Král ke svému KA odcházel ve stavu vědomí, který mu dovoloval, aby tuto energii vstřebal do sebe místo toho, aby jí byl sám pohlcen. Faraon tudíž žil na zemi ve stavu vědomí, který byl pro většinu lidí dosažitelný pouze po smrti. Tedy ve stavu vědomí, prosyceném energií KA. Rozdíl byl i v tom, že faraon tohoto stavu dosahoval jako sebe-vědomý jedinec, zatímco ostatní jej dosahovali tím, že se rozpouštěli ve společenství předků.

Pokračování knihovničky pro změnu vědomí zde.
Obsahuje knihy:
David Abram: Procitnití do živé země
David Abram: Kouzlo smyslů
Mark Fisher: Kapitalistický realismus
Sylvia Brinton Pereira: Sestup k Bohyni

© 2014 Jan Bily. Všechna práva vyhrazena. Zveřejňování i částí textů nebo obrazového materiálu bez souhlasu autora není povoleno.